Další vzdělávání, aneb jak v dospělosti snadno a rychle přijít k očnímu tiku.

Jako další tisíce dospělých jsem byla nucena začít v pokročilém věku chodit opět do školy. Ti, kdo to zkusili, pochopí následující řádky, možná si i vzpomenou a začne jim cukat oko…

Ráda bych předeslala, že jména v tomto článku jsou trochu smyšlená, ale příběh je naprosto pravý a autentický… Prožitý na vlastní kůži.

Ve svém pokročilém věku jsem byla dobou, okolnostmi a vlastními motivy přinucena opět navštěvovat školu. Vysokou školu. Takových jako já se nás sešlo více. Výběr oboru nebyl snadný a andragogika (věda o vzdělávání a učení se dospělých) byla moje volba. Studium při zaměstnání a rodině je velmi náročné, jistě mi dá hodně přítomných za pravdu.

Profesoři bývají často uznalí a snaží se nám vyjít vstříc, ovšem vyskytne se i bílá vrána - černá ovce mezi profesory. Tímhle označením se nám navždy vryl do paměti pan profesor Velminerad, který nám přednášel předmět Strategický management lidského faktoru. Už název předmětu sám o sobě byl pro mě dost strašidelný. Ovšem to, co mělo přijít, předčilo moji fantazii (a že je velká).

Na přednášku přišel starší člověk, který měl výraz agenta jisté komunistické policejní složky. Všichni jsme znejistěli. Upozorňuji, že věkové složená nás studentů se pohybuje od 35 do 55 let. Profesor Velminerad si nás prohlédl a hned na nás uhodil: „Kde máte moji knihu Management lidského faktoru? “. Všichni jsme vyvalili oči. Běžná praxe je, že profesor přijde na první přednášku a nadiktuje zdroje našeho studia. Tak tomu nebylo u tohoto profesora. Moje intuice mi napovídala, že bude hůř. „Jak to, že jste si moji knihu ještě nekoupili??? “ zněla další velmi odměřená otázka. Skupinka „slabších spolužáků“ nevydržela a hned si knihu běžela koupit do prodejny skript.

Na další přednášce (šprti knihu již měli) nám pan profesor udělil další „lekci“. Měl připravenou sadu otázek, které promítal na tabuli. Stoupl si, rozhlédl se po třídě dospělých lidí, velmi tvrdě ukázal na spolužačku a přikázal: „ K tabuli!“. Nikdo z nás nechápal. On nás bude zkoušet? On nás bude volat k tabuli? Spolužačka vstala, ostýchavě přešla k tabuli, kde musela přečíst otázku, odpověď nevěděla. Pan profesor byl viditelně znechucen. Nikdo z nás se neučil, jsme přece na vysoké škole, učíme se ve zkouškovém období. Pan profesor položil další otázku, správné odpovědi se nedočkal a strach naší spolužačky u tabule mu viditelně udělal radost. Pak opět vstal, zadíval se po třídě a ukázal na mého spolužáka Otakara. Otakar vstal a odešel k tabuli. Opět položená otázka. Otakar se snažil odpovědět. Profesor úsečně poznamenal: „Odpovídejte celou větou!“ V té chvíli jsem si myslela, že se mi to zdá. Otakarovi bude 50 let. Jakým právem s ním takhle jedná? Co mu dává právo takhle jednat s námi všemi? Jen to, že má o jeden nebo dva tituly více než my? A nebo je zvyklý na toto jednání z dob dávno minulých?

Kniha profesora Velminerada, kterou jsem si půjčila v knihovně, byla pro mě velmi zajímavá z psychologického hlediska: profesor Velminerad vypsal definice renomovaných andragogů, pod každou napsal: dnes již nevyhovující, a následovala jeho verze definice daného termínu. Jasná porucha osobnosti. Tyto jeho definice nás donutil se naučit a všechny byly obsaženy v závěrečném testu. Test jsem udělala, ale již při jízdě autobusem domů z testu jsem si nebyla schopna na jedinou tuto definici vzpomenout.

Význam tohoto předmětu pro mé vzdělání? NULA, čistá nefalšovaná nula.

Ne, nechci všechny profesory hanit, 90% studia mi přineslo nový pohled na danou věc, studium mi velmi rozšířilo obzory.  Ale při vzpomínce na toho pána mi opět začalo cukat oko.