Babiš se zelím

Nemám ráda politiku a politiky ještě více. Každý den mi lezou do soukromí. Jsou v novinách, televizi – ano, to můžu obejít tím, že nebudu číst a dívat se. Ale oni na mě útočí i z billboardů, výloh, stánků ve městě.

Můj muž je googleman. Neustále vyhledává nějaké informace. To mi samo o sobě nevadí, je to naopak správné. Drží krok s informační dobou. Jenže on má velkou potřebu ty informace sdělovat mě. Takže dnes jsem slyšela:

„Tak nám asi zavřou Babiše.“

„To je karma“, zněla moje odpověď. „Co vyšleš, to se ti vrátí.“

Tím jsem chtěla rozhovor o tom „tvorovi“ ukončit. Jenže můj muž se mi jal vysvětlovat podrobnosti. „Ne, já to nechci poslouchat před obědem.“  Tento můj argument nestačil. Vyslechla jsem si o rozkradených dotacích, převádění peněz z firmy do firmy, o tom, že už v „Ňů Jorku“ o Babišovi píší, že se do toho pustila komise EÚ.

Přišívala jsem knoflíky a slyšela jen: blá blá blá Babiš blá blá blá…

Když můj muž chtěl vést svůj babišovský monolog i u oběda, už jsem zakročila:

„Jestli hned nepřestaneš, vezmu ti oběd.“ Ještě něco chtěl dodat, ale já byla hbitější:

„A schovám ti pivo“. Tak tento argument byl hodně silný. Povídání o Babišovi ustalo.

Mám ráda halušky se zelím a uzeným. Další ingredience – pan Babiš – je v tomto velmi chutném jídle nepřípustná.