Můj muž je googleman. Neustále vyhledává nějaké informace. To mi samo o sobě nevadí, je to naopak správné. Drží krok s informační dobou. Jenže on má velkou potřebu ty informace sdělovat mě. Takže dnes jsem slyšela:
„Tak nám asi zavřou Babiše.“
„To je karma“, zněla moje odpověď. „Co vyšleš, to se ti vrátí.“
Tím jsem chtěla rozhovor o tom „tvorovi“ ukončit. Jenže můj muž se mi jal vysvětlovat podrobnosti. „Ne, já to nechci poslouchat před obědem.“ Tento můj argument nestačil. Vyslechla jsem si o rozkradených dotacích, převádění peněz z firmy do firmy, o tom, že už v „Ňů Jorku“ o Babišovi píší, že se do toho pustila komise EÚ.
Přišívala jsem knoflíky a slyšela jen: blá blá blá Babiš blá blá blá...
Když můj muž chtěl vést svůj babišovský monolog i u oběda, už jsem zakročila:
„Jestli hned nepřestaneš, vezmu ti oběd.“ Ještě něco chtěl dodat, ale já byla hbitější:
„A schovám ti pivo“. Tak tento argument byl hodně silný. Povídání o Babišovi ustalo.
Mám ráda halušky se zelím a uzeným. Další ingredience – pan Babiš – je v tomto velmi chutném jídle nepřípustná.