Chrápání v královských komnatách

Chrápání – tohle slovo zadrnčí v uších všem lidem, kteří mají slabší spaní a partnera s kvalitním zvukem v hrdle. Patřím k nim.

Můj muž chrápe. Chrápe dosti, chrápe často. Obzvlášť po požití alkoholu. Já možná taky chrápu, ale nemůže se na to přijít, protože díky chrápání mého muže nespím. Po měsících probdělých nocích, kdy jsem do muže šťouchala, strkala nebo jsem ho málem skopla z postele, jsem se rozhodla, že takhle to už dál nejde. Děti už vylétly z hnízda, z jednoho pokoje je pracovna a z druhého si udělám svojí ložničku. Jelikož dlouhodobě praktikuji jógu, vytvořila jsem si ze synova pokoje pokoj „meditační“. Nový koberec, bíle vymalovat, na největší zeď znak jin-jang metr v průměru. Krása, mé duchovní JÁ jásalo. Vše sladěno dozelena, uklidňující barva.

Můj muž byl proti, nelíbilo se mu, že jsem se odstěhovala ze společné ložnice. Ale utvrzení, že ho v jeho královských komnatách budu navštěvovat, ho uklidnilo. I když mě můj odchod neustále připomínal.

Můj sladký a klidný spánek se dostavil. Přes dvoje dveře jsem neslyšela nic. Ach, ten klid. Celou noc jsem spala spánkem spravedlivých.

Nedávno přišla kolegyně s tím, že její manžel taky chrápe, že má na to takové kapičky, které kápne na polštář a manžel spí jak miminko. No to se ví, chci je taky! Můj muž se tak nějak nikdy nesmířil s mojí ložnicovou emigrací. Ovšem to byl jen můj dojem.

Přinesla jsem domů kapičky, vysvětlila jsem,  na co jsou, jak se s nimi bude nakládat a najednou přišla studená sprcha: „Ty se chceš nastěhovat zpátky do ložnice??“ zněla tak trochu vyděšeně otázka. Z této otázky jsem zase byla tak trochu vyděšená já. „No a ty nechceš? Vždyť si měl k tomu tolik komentářů.“ „ No, víš, já už jsem si to tam tak nějak zabydlel, už je to takový pánský pokoj a budu tě rušit, když tam budu v noci šramotit. No, ale jestli chceš, tak já to tam uklidím…  o víkendu.“

Takže kapičky leží v kuchyni, moje postel ve společné ložnici je stále plná oblečení na motorku, leží tam i helma a další „pánské“ kousky. Víkend se blíží… Čekám, jestli se něco změní. Nepocítím na vlastní kůži pocity imigrantů, kteří vnikli na území „pánské“ ložnice? :o)